Petra Drahoňovská, kariérová koučka a lektorka: Osobní PR není volání o pomoc

Mám hodně práce, snad i více než dříve! Nemám práci a netuším, co bude dále! Nestíhám, snažím se využít jakékoliv příležitosti k práci, abych se uživil! Mám pocit, že dělám jen na full time učitelku! Nemám do čeho píchnout! Od rána do večera jen vyvářím a peču! Užívám si čas s rodinou, konečně na sebe máme čas! Už potřebuji opravdu vidět někoho jiného než děti a manžela!

Některé typy těchto komentářů jsou nám možná povědomé, protože nám samotým možná variace alespoň na nějaký z nich probleskla v minulých týdnech hlavou. Některé z nich možná posloucháme od kamarádů či od rodiny. Ať nám z jedněch úst znějí pozitivně, a z druhých třeba naopak, o nejbližší kamarády či rodinu se většinou aktivně sami zajímáme, zavoláme si, nasloucháme,... Zvláště teď, když jsme se všichni museli vyrovnávat s nečekanými situacemi.

Víme ale třeba, jak prožívá situaci kolega z vedlejší kanceláře? Nebo rodina asistentky, co u vás v práci sedí na recepci a mimo ranní pozdrav s ní moc příležitostí k popovídání nemáte? Pokud nejde o naší rodinu, či blízké kamarády, tak asi ne.

A je to normální. Je to normální i případě, pokud se kolem nás žádná pandemie, ani jiná krize, nekoná. Je přirozené, že se prostě a jednoduše nejdříve staráme sami o sebe a naše nejbližší.

Netuším, jak to máte vy, ale já se většinu rán (ano, ani teď v karanténě, ne) nebudím s myšlenkou, že si začnu jen tak, bez důvodu, hledat informace třeba zrovna dnes o Marianě, kterou mi kdysi před 2 roky na konferenci představil kamarád. A zítra, že bych si jen tak z dlouhé chvíle zagooglila a hledala informace třeba o Tomášovi, který v mém prvním zaměstnání dělal na účtárně. Opět se, předpokládám, shodneme, že tak je na tom většina z nás.

A nyní střih: podívejme se na stejnou situaci z druhé strany. Tomáš i Mariana v tuto chvíli možná práci mají, ale možná se třeba bojí, že by o ni mohli v nejbližší době přijít. Petr bude možná potřebovat ve stávající firmě ukázat, že je jedním z klíčových lidí, které, jak doufá, padáka nedostanou. Mariana tuší, že její zaměstnavatel letošek fakt asi nepřežije, a tak přemýšlí, že než čekat na výpověď, kterou asi dostanou všichni, zkusí se do hledání práce pustit aktivně raději dříve.

A co mají tedy v společného? Je to jejich potřeba se prodat, umět jasně svému okolí dát vědět, “proč právě já”.

Potřeba se na trhu práce prezentovat / prodávat se většině lidí také zcela přirozená není. Alespoň pokud se tak rozhlédnu po naší české kotlině. Ano, jsou mezi námi extroverti, kteří milují pozornost a nemají se sebeprezentací ani v náznaku problém. Nicméně jich není většina.

A pokud na workshopech k tématu osobní značky padne slovo “prodávání se”, je skoro vidět, jak se introvertům ježí vlasy na hlavě hrůzou z představy, co by měli podstupovat.

Navíc prodávání se / prezentování se na trhu práce si většina z nás ještě navíc spojí s nutným zlem a stresem, který je se změnou práce, případně i změnou finanční situace, velmi často spojen. Pokud se chcete podívat, nakolik se v různých změnových situacích zvyšuje pravděpodobně stresová zátěž, podívejte se do přehledu (zde), kteří vytvořili psychologové T.H.Holmes a R.H.Rahe. Stylizovat se ve stresové situaci ještě navíc do role, které mi nesedí (př. introvert na networkingové akci), možná ještě přikládá další polínko pod kotlík s mým psychickým vypětím.

Pokud chceme pracovat na osobním PR (pracovat s osobní značkou) smysluplně, může být užitečné si vzít příklad z oblasti, kterou všichni známe: asi žádná firma nedělá PR / marketing až v době krize, kdy krachuje a nedaří se jí prodávat. Jde určitě o dlouhodobou konzistentní aktivitu. Ano, v době krize firmy komunikují trochu jinak než v době, kdy se daří, ale komunikují. A průběžně.

A i v osobní rovině platí totéž. Osobní marketing není o rychlém napsání CV podle moderní šablony, když mám padáka, ani o leštění klik u šéfů, abych ho nedostala. Budování osobní značky (pověsti) je běh na celý život. A o hledání toho, kde je moje autenticita, kdo opravdu jsem, jak se opravdu chci prezentovat. A také, jaká forma sebeprezentace mi sedí. Extroverti možná budou inklinovat k přirozenému networkingu, rozvíjení profesních vazeb, komunit, budou preferovat různé typy business breakfast, a/nebo budou aktivně prezentovat svoji práci uvnitř stávajícího pracovního týmu. Introverti možná raději občas napíší odborný článek na firemní web či svůj blog/LinkedIn, či nabídnou online mentoring atp. Cest i nástrojů je spousta.

Chápu, je lákavé být na vlně bezstarostnosti v době, kdy jsem oblíbencem šéfa a na příští rok mám slíbeno přidání peněz. Ale zkusme se inspirovat, jak říká Reid Hoffman, zakladatel LinkedIn, u ve firemním světě “beta mind setem startupů”, a zkusme kontinuálně pracovat s reflektováním toho, kde nyní aktuálně jsme, co světu nabízíme, a kam s tím dále směřujeme.

Reflexe nás samotných je určitě první krok tj. jakými dovednostmi, talenty, znalostmi disponuji, jaká jsem osobnost, jaké jsou moje hodnoty. Komu by tyto dovednosti, talenty, znalosti mohly být aktuálně prospěšné tj. pohled na segment trhu práce, kde chci být vidět, může být krok další. Podle toho si pak mohu naplánovat, zda můj osobní marketing / PR dělám v online i offline světě, či jsem aktivní jen v jednom z nich, a jaké nástroje / komunikační kanály použiji.

Je fajn se také podívat, jaké jsou mé reálné možnosti. Nejčastěji nám hranice vymezují naše rodina a zdraví. Je určitě namístě si upřímně říci, zda při mateřské se třemi dětmi a částečným úvazkem budu stíhat točit podcasty. Možná ano, protože mě to bude nabíjet, možná ne a je dobré si to říci včas, než mě to bude naopak ubíjet:) Upřímné zhodnocení vlastních možností nám také umožní si promyslet četnost, frekvenci. Jak říkám: raději méně, ale často. Raději pravidelné kratší posty na LinkedIn (třeba o odborné literatuře, co jsem pročetla a co mě opravdu zaujalo) než jeden dlouhatánský blog článek po pěti letech, a to jen proto, že musím.

A proč? Vraťme se na začátek tohoto článku: většina z nás myslíme většinu času na sebe a na své blízké. Pokud lidé ve vašem širším profesním okolí netuší, kdo jste, a co umíte, není to jejich úkol to objevovat. Je to náš osobní úkol, dát to vědět lidem kolem nás. Pokud totiž budeme nechávat náš osobní marketing jen na dobu, kdy se potřebujeme rychle prodat, nemusí za tím naše okolí vidět kvalitní profesní marketing, ale může to vnímat spíše jako volání o pomoc.

PhDr. Petra Drahoňovská - CareerDesigner.cz